Stupňuje se to s věkem a příležitostmi. Události v krajině po mé hlavě pořád něco chtějí. Jak jsem dříve školní úkoly flákal, po těchto se ženu rád. Jen už mi je z rodičů nemá kdo podepsat. Na „rodičák“ by mohl vyrazit někdo z dětí či manželka, ovšem to už námět kradu jinde.
Kdo má čas, může mít popsaných listů v bloku i 365 za sezónu. Tam ještě nejsem a takovým závidím.
Byl den, kdy jsem loni uviděl u nás cílového modráska na kytce, byl ale jen jeden. A víc jich nebylo za jejich poměrně krátký čas. Zadání k hlavě jako hrom. Bude snad příště hůř? Končíme s tou senzací? Vždyť sázím kominíček za kominíčkem, krátké tahám z trávy očima, mravencům už nespílám, když o jejich nadzemní barák v trávě zakopnu, jen se dívám, zda to jsou ti správně rezaví (modrásek je potřebuje k svému vývoji).
Byl den zase jiný, kdy jsem loni uviděl v našem parku brhlíka. Tak konečně snad jej budu moci připsat! Říkám si. A posledně jsem ho na vrbě viděl zas. Opatrně mažu otazník. Měli bychom tam tohoto borce rádi, nemáme moc přirozených dutin, ale budky by mu nějaké vyhovovaly. Strakapoudi už se ovšem místy též činí, ono to půjde. Nemáme příliš starých stromů, ale zázraky opravdu chtít nemůžeme. Holt jsme začali „nedávno“. Pokračovatelé už to budou mít snazší, jestli tedy pro ně zas zbydou nějací ptáci. A hmyz, a krajiny. A tak… …proto ještě „přitlačíme na pilu“.
Jsou u nás pořád ti jeřábi na rohu kukuřičného pole, sklizeného. K hlavě jde dotaz, zda jsem fakt něco nepodcenil. Slýchal jsem je odtud totiž nárazově po celou sezónu. Ale ve třech nejsou. Jen pár. Na otázku tedy odpověď nemám, ale neznalost obcházím slibem – letos „zaberu“.
No, a ukázal se nám v parku jestřáb. Asi byl úspěšný někdy předešle a tak si souřadnice „uložil“. Máme toho tu pro něj dost, zavírat před nosem mu určitě nebudeme. Je samozřejmě ostražitý ale netuší, že jej sleduji z maringotky. Že nejsem taky dnešní. Zrovna jsem studoval od kolegy z party v časopise Zahrádkář, jak pečovat o květnaté louky. Většinu věcí ze stránek už ale vím. Teď k louce dorazí pravá zima a zavře jí okenice. Má to tak ovšem v optimu být.
Jak mi internet stále více a častěji strká před oči přírodní rezervaci na Korsice, kde zimuje modráček z našeho parku, čím dál hlasitěji říkám: „Umí si vybrat“. Stejně je to zajímavé, mám jiný výsledek u tohoto slavíka z mokřin, podobně zimní, a je kousek „přes vodu“ v Itálii. Níže Říma. A prostředí okolo jako přes kopírák. Co my víme o rozhodování tažných ptáků! Oni odshora vidí o mnoho víc než my lidé zrakem přízemním. Je to všechno tak vzrušující! Ornitologie 21. století, to už je panečku docela jiné kroužkování. Kde bych byl oddálen, kdyby nebylo zpívajících skříněk! Ale já ty doby pamatuji. Jestli občas běduji, že moje specializace je odedřená, co bych měl říkat o časech časných? Začátků a rozhlížení se po tématu. Jdu dolů do kabinetu se na to odložené náčiní podívat a nejspíš i utřu slzu (a prach).
